na Blog.cz

Našla jsem pár fotek, kde mají Kellys stejné oblečení. A zajímá mě váš názor, komu to podle vás sekne víc?

1) Co ty červený kalhoty? Angelo nebo Paddy?

2) Paddy nebo Joey?

3) Další model - Paddy x Angelo?

4) Johnny nebo Paddy?

5) A co tady - Joey nebo Paddy?

6) A poslední - Johnny nebo Paddy?

Když se Gabriella probudila, Patrick byl už tou dobou v klášteře a chystal se promluvit s otcem představeným. Čekal na něho v jeho pracovně. Když konečně otec představený příšel, Patrick si všiml i arcibiskupa a nebylo mu zrovna milé, že takovou žáležitost bude řešit i před ním.

"Bratře Patricku, rád Vás zase vidím. Jak se máte? Otec představený mi řekl, že jste byl u své rodiny, aby jste jim oznámil své rozhodnutí? "
" Dobrý den, ano byl a vlastně o svém rozhodnutí jsem chtěl s otcem představeným mluvit."

Otec představený se tázavě podíval na Patricka a čekal, co mu sdělí.
" Otče představený, já..přišel jsem Vám říct, že závěřečný slib skládat nechci."
" Můžu znát důvod Tvého rozhodnutí?" Otec ho už dávno věděl, ale chtěl to slyšet od Patricka
" Já, poznal jsem, že to není to, co bych v životě chtěl." pravý důvod však odmítal říct

Arcibiskup se trochu nechápavě podíval na otce představeného. Chtěl znát pravý důvod, sám tajně doufal, že Patrick slib složí. Měl ten pocit, že on je k tomu předurčený. Věděl však, že v jeho přítomnosti Patrick pravdu neřekne, proto se omluvil a odešel z pracovny.
Když arcibiskup odešel, otec představený měl konečně tu možnost zeptat se, co ho přimělo k rozhodnutí.

"Patricku, víš, že Tě mám rád skoro jako svého syna a proto teď chci, aby jsi mi řekl pravý důvod, i když ho myslím oba dobře známe. Ať už jses rozhodl jakkoliv, my budeme Tvoje rozhodnutí respektovat. Ty jsi nebyl u své rodiny, je to tak? Byl jsi u Gabrielly, že? Stalo se snad něco, co je u mnicha nepřípustné?"
"Ano, otče....byl jsem u Gabrielly a stalo se to, co je u mnicha nepřípustné, jak Vy tady říkáte."
" Gabriella je důvod Tvého odchodu z kláštera?
" Ano i né...poslední dobou jsem přemýšlel jestli to, co se chystám udělat, je správné. Nečekal jsem, že bych se tady mohl zamilovat, vlastně jsem v to už nedoufal. Gabriella je pro mě důležitá, nechci si nechat proklouznout možná poslední šanci žít normální život po boku někoho, koho miluji. Můžete mě, otče pochopit?"
"Chápu Tě víc než si myslíš, i já byl kdysi dávno na Tvém místě a taky jsem se rozhodoval. Jenže jsem se rozhodl pro vstup do řádu, tenkrát jsem si myslel, že je to ta správná volba. Postupem času jsem si uvědomil, že to byla chyba, která se už nedá vrátit zpátky a proto jsem moc rád, že jses Ty rozhodl správně."

Patrick se nevěřícně díval na otce představeného. Vůbec netušil, že v sobě nosí takové trápení. Když se mu teď s klidným svědomím díval do tváře, viděl muže,který za svojí chybu platí každý den.

"Já, nevím...co Vám mám na to říct..je mi to líto."
"To je v pořádku. Teď by jsme se měli dohodnout, kdy opustíš klášter. Tvoje rozhodnutí arcibiskupovi oznámím sám."
" Pokud by Vám to nevadilo, rád bych klášter opustil ještě dneska."
"Ano, myslím, že to je nejlepší řešení pro nás všechny. Čím dříve opustíš klášter tím líp, aspoň zamezíme případným dohadům."
" Mohu si jít teda zabalit věci a tenhle rozhovor považovat za ukončený?"
" Ano, myslím, že tenhle rozhovor můžeme považovat za ukončený."

Když Patrick opustill otcovu pracovnu, usmíval se jako sluníčko. Když se převlékl do svých osobních věcí a zabalil pár posledních drobností, myslel při tom na Gabriellu. Habit nechal pečlivě složený na kraji postele a naposledy se rozhlédl po místnosti, která mu byla čtyři roky domovem. Zvedl tašku ze země a pomalým krokem se vydal k hlavní bráně. U brány ho zastavil otec představený.

"Patricku, jen jsem Vám chtěl popřát hodně štěstí a říct Vám, aby jste v životě ničeho nelitoval, ať už se stane cokoliv"
"Děkuji, otče....nikdy na Vás nezapomenu."

Poté dal otec představený pokyn, aby se hlavní brána otevřela. Patrick se naposledy zadíval na otce představeného, usmál se a odešel.

KONEC

Tak jsem si zase po dlouhé době hrála s tvorbou klipů a vzniklo z toho tohle :-)

Patrick se probudil pozdě v noci, podíval se jestli Gabbie spí a tiše vstal z postele. Nemohl pořádně spát, pořád přemýšlel nad tím, jak se rozhodne. Miloval Gabriellu celým srdcem a věděl, že chce být s ní, ale na druhou stranu se bál, že by život mimo klášter nezvládl. Byl naprosto zoufalý a bezradný. Když se dooblékal, podíval se na Gabriellu, usmál se a odešel do kuchyně, aby si udělal šálek kávy. Z myšlenek ho vyřušila až Gabriella.

" Máš tam kávu i pro mě?" zeptala se ho poté, co ho letmo políbila
" Jasně, že mám." usmál se na ní a podával jí šálek s kávou
" Patricku, co se děje? Sedíš tady v kuchyni už hodně dlouho. Něco Tě trápí? Můžu Ti nějak poradit?"
"Já...Ty jsi byla vzhůru, když jsem odcházel do kuchyně? Nechtěl jsem Tě vzbudit."
" Patricku, dost. Oba přece víme, že tady nejde o mě, ale o Tebe. Tak co se děje? Rozhodl ses snad jinak, něž jsi mi říkal?Chci znát pravdu."

Patrick se díval na Gabriellu a nevěděl, co říct. Gabrella vždycky uhodla, co se v Patrickovi odehrává, nic před ní nedokázal skrýt a on to věděl.

" Gabbie, vím, že chci být s Tebou, ale mám strach."
" Strach? Z čeho?"
" Dobře, kromě svojí rodiny, jsem ještě nikomu neřekl skutečný důvod mého odchodu do kláštera. Chci Ti ho teď říct, aby jsi pochopila, proč se tak bojím."

Gabriella jenom pokývala hlavou, protože nechtěla Patricka ještě víc vyděsit.
Nevěděla, co jí řekne, ale byla odhodlaná za každou cenu bojovat. Nechtěla ho ztratit. Patrick se nadechl a začal vyprávět.

" Když mi byli čtyři roky, zemřela mi maminka na rakovinu. Byla to pro mě velká rána, trvalo mi dlouho, než jsem se s její smrtí dokázal vyrovnat. Na nějakou dobu jsme se stáhly do ústraní, přestaly jsem zpívat a snažily se žít, tak jako by byla pořád s námi.
Za nějakou dobu jsem se ke zpívání vrátily a já svoje pocity začal vyjadřovat hudbou, bylo to pro mě jednodušší. Naše rodina se stala slavnou a fanynky nás pronásledovaly na každém kroku. Každý den vyprodaný stadión, na začátku týdne ve Španělsku, na konci v Německu. Bylo to hodně náročné a vyčerpávající. Pak náš otec koupil zámek, aby nám nic nechybělo, ale já v té době začal toužit úplně po něčem jiném. Začínal jsem mít plné zuby toho, jak pořád někde cestujeme, chtěl jsem mít víc času na své soukromí, přátelé, občas jsem si přál být normální kluk, jenomže to nešlo, kamkoliv jsem se hnul, měl jsem v patách ječící dav šílených fanynek. V té době jsem se také poprvé zamiloval, byla to moje první velká láska, ale vztah nám vydržel jenom rok. Nedokázala se vyrovnat s mojí popularitou, a já se jí tenkrát ani nedivil. Po rozchodu jsem se vrhl do práce, snažil se zapomenout. Roky ubíhaly jako voda, my prodaly zámek, otec zemřel, každý si zařídil vlastní byt a život podle sebe, vydaly jsme další CD, tak to šlo pořád dokola. Jen mě pořád něco chybělo. Na začátku roku 2003 jsem potkal jednu dívku, byla to obyčejná holka, byla moc hezká a milá. Chovala se úplně jinak, než ostatní, dívala se na mě jako na nornálního kluka a né jako na zpěváka. Hodně jsem se zamiloval, začali jsem spolu chodit, já si dokonce kvůli ní ostříhal i vlasy, byl jsem opravdu šťastný, ale jen velmi krátce.V létě lékaři přišly na to, že je vážně nemocná. Verdikt lékařů zněl půl roku. Myslel jsem, že se zblázním, ale byla to skutečnost. Podstoupila operaci, chemoterapii, ozařování, ale nic nepomáhalo. Trávil jsem s ní každou minutu, dodával jí sílu, snažil jsem se jí přesvědčit, že to spolu zvládnem, ale nic nezabíralo. Byla z toho všeho strašně unavená. Nakonec se rozhodla, že už další léčbu podstupovat nebude, nepomohly ani moje prosby, ať to nevzdává, ale oba jsme věděli svoje.
Trápilo mě to, ale pořád jsem jí byl nablízku. Na nějaký čas se jí vrátila síla, byla zase plná energie.Jenže nemoc si postupně začala vybírat svou daň. Nakonec mi po roce a půl zemřela doma v náručí. Nemohl jsem udělat vůbec nic, nadával jsem sám sobě, že kdybych jí přesvědčil nedopadlo by to takhle.Po její smrti jsem nevěděl, co mám dělat, strašně mi chyběla, ať jsem se podíval kamkoliv viděl jsem jí všude. Její smrt mě přivedla do kláštera, měl jsem pocit, že aspoň tak jí můžu být nablízku. Přestal jsem doufat, že bych ještě někdy v životě mohl někoho tak milovat, jako jí. A pak jsi přišla Ty, Gabbie. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Dokázal jsem se znova zamilovat a ještě víc, bojím se , že se to bude opakovat. Už bych to nezvládl, kdybych měl ztratit ještě Tebe."

Gabriella vůbec netušila, čím si Patrick prošel. Věděla, že jí musel hodně milovat, nezapoměl na ní a to jí tak trochu trápilo. Viděla to v jeho očích, když o ní vyprávěl.

"Ty jsi na ní nikdy nezapoměl, je to tak Patricku?"
Patrick se konečně odvážil podívat na Gabriellu, mrzelo ho, když viděl, že má slzy v očích. Tohle nechtěl.

" Ano, nezapoměl...a nikdy nezapomenu. Gabbie, já..odpusť nechtěl jsem Ti ublížit, jen jsem k Tobě upřímný. Nechci Ti lhát, jen chci aby jsi věděla, že ona bude mít pořád místo v mém srdci a ve vzpomínkách, ale Ty jsi ta, se kterou chci žít. Miluji Tě."

Gabiella nedokázala zadržel slzy, vstala a odešla do obývacího pokoje. Posadila se na pohovku a dala průchod svým citům. Potřebovala se vybrečet, začala na tu dívku žárlit, nadávala si za to, ale moc dobře si uvědomovala, že ona bude vždycky na prvním místě v Patrickově životě a Gabriella až ta druhá. Vůbec si neuvědomila, že Patrick si přisedl k ní a objal jí. Políbil do vlasů a držel jí v náručí tak dlouho, dokud se neuklidnila.

"Nechtěl jsem Ti ublížit."
" To je v pořádku, jen jsem si uvědomila, že se celý život budu o Tebe dělit s dívkou, kterou jsi miloval a která zemřela."
"Chceš mi tím teda říct, že mě nechceš? Patrick se na ní zoufala podíval
"Né, to né..jenom"....nestihla jsem dopovědět, Patrick si mě přitáhl k sobě a políbil
"Ona zemřela, ale Ty jsi ta, kterou miluji, rozumíš?" jenom jsem se usmála a
schoulila do náruče

Vůbec mě nenapadlo, že bych měla udělat něco k jídlu, dokud mě na to neupozornil Patrickův žaludek. Oba jsem se tomu zasmály a šly do kuchyně připravit něco k jídlu. Po večeři jsme si otevřely lahvinku vína, já našla svojí starou kytaru, co jsem dostala od rodičů a dala jí Patrickovi, aby mi zahrál ty nové písničky, co v klášteře složil. Byly moc krásné. Když dozpíval poslední písničku, políbil mě, odnesl do postele a já se zase oddávala jeho polibkům.

Když jsem se ráno probudila, Patrick už vedle mě neležel. Unaveně jsem se protáhla a šla se podívat do kuchyně. Na stole voněla čerstvá káva a na lístečku bylo napsáno " MILUJI TĚ" . Po dlouhé době jsem byla zase šťastná.

Jak jste na tom s angličtinou? Tady si to můžete vyzkoušet :-)

Budu sem přidávat testy z angličtiny a vy můžete doplňovat, řešit atd.

Vždy za několik dní sem dám i výsledky, takže si to pak můžete zkontrolovat.

A vaše odpovědi můžete psát do komentářů..............

Celou dobu, co Patrick čekal na otce představeného v jeho pracově neměl klid. Přecházel z jedné strany na druhou jako lev v kleci a přemýšlel, jestli jeho plán výjde. Když se konečně otevřely dveře pracovny, Patrick si oddychl a posadil se zpátky na židly. Otec představený se na něho se zájmem podíval.

"Děje se něco, Patricku?"
"Vlastně, ano. Chtěl jsem Vás poprosit, jestli bych nemohl navštívit svojí rodinu a říct jim, jak jsem se rozhodl. Nechci takovou věc oznamovat po telefonu nebo dopisem. Mohl by jste mi dát souhlas? " Patrick jako na trní očekával odpověď
" Víš, že to není možné, ale ve Tvém případě snad můžu udělat malou výjimku. Dobře, máš moje svolení. Můžeš navštívit svojí rodinu. Odejdi ještě dnes před obědem a zítra ráno se vrátíš. Myslím, že je spousta věcí, které si musíš ujasnit." Patrick v duchu jásal radostí.
" Děkuji, otče." Patrick se usmál a vyběhl z pracovny. Otec představený se za ním jen podíval a přemýšlel, jestli udělal správně, že mu dovolil opustit klášter. Už dlouho věděl, že Patrick své rozhodnutí rodině oznámil, dokonce o tom četl i článek v novinách,ale měl takový pocit, že kdyby mu odepřel poslední šanci, byl by možná nešťastný celý život.Když Patrick ten den opustil klášter, jeho kroky nevedly k rodině, ale ke Gabrielle. Nevěděl, co jí řekne, možná s ním nebude chtít mluvit vůbec, ale musí to alespoň zkusit. Nechtěl jí ztratit, věděl,že je to poslední šance, kterou mu život nabídl.

Když po dvaceti minutách pomalé chůze stál před jejím bytem, srdce mu bušilo jako zvon, nějaké starší paní ho pustila dál a mile se na něho usmála. Patrick poděkoval, úsměv oplatil a rychle vyběhl po schodech do třetího patra. Než zazvonil, srdce mu tlouklo na poplach. Když Gabriella otevřela, zůstala nevěřícně stát.

" Ty? Co tady děláš?"
"Gabbie, prosím, vyslechni mě? Můžu dál?"
" Myslím, že to nemá cenu. Všechno jsem Ti řekla po telefonu. Moje svolení přece nepotřebuješ, né?" Patrick byl bezradný. Věděl že Gabbie ublížil, ale nechtěl odejít. Když se na ní podíval, zaplavila ho ještě větší vlna lásky, než předtím. Pomalým krokem přistoupil ke Gabbie, podíval se jí do očí a políbil. Nejdřív jemně, jako by měl pocit, že jí ublíži, pak svoje rty kousek oddálil a čekal na reakci Gabrielly. Když zjistil, že se nebrání, políbil jí naplno. Gabrielle se při tom polibku podlamovali kolena.

" Můžu teda dál?" zeptal se Patrick a sladce se na ní umál.
V obývaku se Gabriella posadila na pohovku a čekala, co jí Patrick řekne.
" Gabbie, já vím, že jsem Ti to měl říct sám, ale nenašel jsem odvahu. "
" A teď už tu odvahu máš? Co jsi my vlastně přišel říct? Že už jses rozhodl? No, tak to jses nemusel namáhat, protože jsem si to přečetla v novinách." podívala se na něho pohledem, který ho zabolel, vstala a šla pustit hudbu. Patrick se na ní díval, strašně jí to slušelo. Když dávala CD do přehrávače, přišel za ní, objal jí a políbil za krk.

" Přišel jsem Ti říct, že Tě miluji a slib skládat nebudu, protože já chci Tebe, princezno moje." Při těch slovech se Gabriella otočila.Když jí držel v náručí za zvuku příjemné pomalé hudby, zeptal se jí, jestli by si s ní nezatančila. Gabriella se musela tomu nápadu usmát. Nikdy netančila s mnichem, ale když ji k sobě přitiskl, šlo jim to docela dobře. Patrick měl pocit, že ještě nikdy nebyl šťastnější. Když se líbali a zvolna se pohybovali v rytmu hudby, jako by se mu rozplývala v náručí. Prožívali teď úplně něco jiného než předtím, ale oba už dlouho toužili strávit nějaký čas spolu o samotě.
Jak tak tančili, Patrick se na ní podíval a jejich vášeň zvolna sílila. Cítil, jak se jí rozbušilo srdce, ale nedokázal svoje rty odtrhnout od těch jejich. Když se zastavili, byli oba vzrušení a sotva dýchali.

"Vím, co teď chci, " zašeptal. Zoufale po ní toužil.
" Já to chci taky, " zašeptala a on ucitil prudké údery jejího srdce.

Zlehka jí vzal do náruče a pomalu odnesl do ložnice. Položil ji na postel a pomalu začal vyslékat. Zatímco se líbali, Gabriella mu ochotně pomáhala s hábitem, ale moc jí to nešlo. Nakonec to vzdala a nechala to na Patrickovi. Za chvíli vklouzl k ní do postele a sundal jí zbytek oblečení, stejně jako ona jemu. Na podlaze zůstala jen malá hromádka oblečení. Jak se jí dotkl, bolestně po ní zatoužil. Líbal jí všude, zatímco se chvěla pod jeho rukama. Gabriella měla pocit, že to trvá moc dlouho, než se spojili v jedno tělo. Pak už nevnímala nic, jen Patrickovu přitomnost, jeho doteky a polibky.
Když se oba po dlouhé době vrátili zpátky do reality, ležela Gabriella Patrickovi v náručí. Patrick jí hladil po vlasech a vychutnával si nezapomenutelné chvíle s Gabriellou. Když se po chvíli podíval do její tváře, Gabriella spala. Usnula mu v náručí, Patrick se usmál, políbil jí do vlasu, zešeptal Miluji Tě a zavřel oči.
Za okamžik je oba unášela řeka snů.

Během následujících deseti dní měla Gabriella hodně práce. Ve městě se konala výstava významného malíře a ona měla o výstavě napsat článek. Jediné, co jí mrzelo bylo, že se jí za celou tu dobu Patrick ani jednou neozval. Věřila, že se zase brzy uvidí, ale jen do té doby, než si přečetla článek, který vyšel v dnešních novinách.Kelly Family vydali prohlášení, že se člen známe hudební skupiny Paddy rozhodl zůstat v klášteře a za čtyři dny skládá závěřečný slib.Gabriella tomu nemohla uvěřit, zírala na Patrickovu fotku v novinách jako ve snu. Trvalo jí dlouho, než se dokázala trochu vzpamatovat. Neustále se ptala Proč? Co se stalo? Proč říkal, že mě miluje? Proč si hrál? Když dočetla celý článek do konce, nevěděla co dělat. V práci si vzala volno, omluvila se a pomalým krokem se vydala domů. Nevnímala okolí, jediné, co cítila bylo bolest. Chtěla Patricka začít nenávidět za to, co udělal, ale nedokázala to.

Ten den seděl Patrick ve svém pokoji a zíral na článek v novinách.Věděl, že si ho Gabriella určitě přečetla. Nechtěl, aby se to dověděla takhle. Se svojí rodinou Patrick mluvil ještě ten víkend, i když všichni věřili, že se vrátí, rozhodli se jeho rozhodnutí respektovat. O Gabrielle Patrick neřekl ani slovo, ale jeho rodina poznala, že se něco děje. Patrick odložil noviny a vydal se ke zpovědi. Trpělivě čekal, až na něho příjde řada. Ostatní mniši vypadaly, že jsou ještě v polospánku, ale Patrick celých deset dní nedokázal vůbec usnout. Když konečně vešel do zpovědnice a pronesl důvěrně známá slova, kterými se zahajovala zpověď, nevnímal na co se ho otec představený ptá.
Poznal Patricka po hlase a protože ho měl hodně rád, otevřel mřížku mezi nimi a zadíval se Patrickovi do tváře. Celých deset dní Patricka pozoroval a bylo mu jasné, že bojuje sám ze sebou. Otec představený mu přestal klást stejné otázky jako ostatním, ale zeptal se na něco jiného.

" Patricku, můžeš si to ještě rozmyslet. Pořád máš ještě pár dní čas. Nemá cenu se trápit, když to tak necítíš!"
" Ale, já to tak cítím otče. Nic se nezměnilo, ani moje rozhodnutí." Patrick se při těch slovech díval do země zpovědnice.
Otec představený jen pokýval hlavou a uložil Patrickovi odříkat dvakrát Zdrávas a dvanáckrát Otčenáš, což mu nebylo podobné. A pak ke všemu ještě přidal pětkrát krátký úkon dokonalé lítosti. Patrick jen pokýval hlavou a tiše vyšel ze zpovědnice. Sedl si do lavice v zadní části kaple, aby odříkal své pokání. Vůbec se nesoustředil, myslel jen na Gabriellu. Jeho vnitřní hlas se po dlouhé době znova ozval ( Nevím jak ty, ale já nechci trčet v klášteře celý život, stejně pořád myslíš na Gabriellu, tak co tady hraješ za divadlo. Zvedni ten svůj zadek a běž říct otci představenému pravdu.) Patrick se v duchu okřikl NE. Stejně už to nemá smysl, Gabriella ho určitě nenávidí a on už nemá šanci jí to vysvětlit osobně. Když vyšel ze zpovědnice, vydal se pomalým krokem do zahrady klášteřa, když za sebou uslyšel hlas otce představeného.

" Patricku, něco bych od Vás potřeboval. Mohl by jste přijít ke mě do pracovny?"
" Ano, samozřejmě"
"Výborně, tak tedy půjdeme hned teď. Pokud nemáte nějakou práci?
" Né, to je v přádku" usmál se a vydal se za otcem představeným

V duchu Patrick přemýšlel, co mu může otec chtít, jeho hlas se znova ozval ( Co to bylo za úsměv? Si kousal do kyselého citrónu nebo co? )
Když vešly do pracovny, otec Benedikt se znova Patricka zeptal, co se děje? Snažil se ho přimět, aby mu řekl pravdu, ale Patrick dál zarytě mlčel nebo odpovídal vyhýbavě. Z nějakého důvodu nechtěl o Gabrielle říct ani slovo a otec Benedikt nevěděl proč. Po deseti minutách marného rozhovoru zaklepal na dveře mladší bratr a poprosil otce, jestli by nemohl jí na okamžik s ním. Má návštěnu. Otec představený věděl, že má přijet arcibiskup, ale zatím o tom nikomu neřekl. Kývl na souhlas a vstal. Poprosil Patricka ať na něho chvíli počká a odešel. Když Patrick zůstal o samotě napadlo jo, že by mohl zavolat Gabrielle. Její telefón zná nazpamět a má teď příležitost.
Okamžitě obešel stůl zvedl sluchátko telefonu a vyťukal číslo Gabrielly.Telefón začal zvonit.

"Prosím, kdo volá?" když uslyšel její unavený hlas, píchlo ho u srdce
"Gabbie, to jsem já Patrick. Prosím, vyslechni mě."
" Proč voláš, když už jses rozhodl? Co ještě chceš? Už jsi mi ublížil dost. Nechci Tě už nikdy vidět, jsi normální zbabělec.Nech mě už být."
" Gabbie, prosím, poslouchej mě" než stačil dokončit větu, Gabbie zavěsila.

Patrick položil sluchátko, posadil se zpátky na židly a čekal až se vrátí otec představený. Slova, která mu Gabriella řekla mu nešla z hlavy. Ano, jsem zbabělec. Gabriella má pravdu......říkal si pro sebe. Patrick dostal nápad. Musí vidět Gabriellu a věděl, jak to udělat. Jen musí počkat, až se otec Benedikt vrátí do pracovny.

Otec představený čekal na Patricka v klášterní zahradě. Celou dobu, co byl Patrick ve městě, přemýšlel, jak zjistit, co se s ním děje. Měl Patricka hodně rád, vlastně si ho oblíbil jako svého syna, kterého nikdy neměl, nechtěl připustit, aby teď všechno zahodil, je už tak blízko, zbývají mu poslední dva týdny do složení závěrečného slibu. Patrick si otce představeného vůbec nevšimnul, byl myšlenkami u své Gabrielly.

" Bratře Patricku, rád Vás zase vidím."
" Ach, otče..omlouvám se, že jsem si Vás nevšiml..zamyslel jsem se."
" Ano, také jsem si toho všiml. Rád bych si s Vámi popovídal ve své pracovně, tak za deset minut, ano! "
Vůbec nečekal na Patrickovu odpověď a zamířil do pracovny. Patricka to velice znepokojilo, cestou do svého pokoje přemýšlel, jestli náhodou otec představený něco netuší, ale tu myšlenku okamžitě vypustil z hlavy. O dest minut později kráčel Patrick pomalým krokem směřem k pracovně otce představeného. Před dveřmi se zhluboka nadechl a zaklepal.

" Vstupte.."
Patrick vešel do pracovny, otec Benedikt byl otočený směrem k oknu, což Patricka trochu vyděsilo. Většinou sedával za psacím stolem.
" Chtěl jste se mnou mluvit? "
" Oh, ano..prosím posaďte se.."
Patrick se posadil na mohutnou historickou židly,jen těžko skrýval nervozitu.
Otec Benedikt se posadil proti němu a přísně se na něho zadíval.

" Myslím, že jsou jisté věci, které bys mi měl povědět, že, Patricku?"
" Jaké věci?" Při pohlednu na muže, kterého čtyři roky oslovoval " otče," zbledl ve tváři jako křída.
" Ty víš o čem mluvím. Týká se to té novinářky Gabrielly. Chci, abys ke mě byl upřímný. Pokud mi teď povíš pravdu, nebude příiš pozdě vyhnout se skandálu."
" Já...." Nechtěl mu lhát, ale také za žádnou cenu nechtěl povědět pravdu.
Alespoň zatím ne.
" Říct pravdu by bylo nejlepší "...pronesl otec představený velice klidným hlasem, ale při pohledu na Patricka ho zabolelo u srdce.
" Já, ale vážně nemám co říct.." Patrick se nedokázal podívat otci Benediktovi při těch slovech do očí.
" Dobře, dál o téhle záležitosti nebudeme mluvit. Myslím však, že Tě nepřekvapí, když Ti řeknu, že za dva týdny skládáš závěrečný slib a jak víš, je zvykem že celé ty dva týdny nesmíš chodit ven. Musíš se zdržovat pouze v klášteře a řádně se připravovat.
Patrick se stále díval očima na okraj stolu, nedokázal pohlednout na otce Benedikta. Vůbec si neuvědomil, že mu zbývá tak krátký čas.
" Patricku, rozuměl jsi, co jsem Ti teď řekl?"
" Ano, otče rozuměl..řádně se na zkoušku připravím. Mohu už odejít?" Otec Benedikt pouze souhlasně přikývl.
Když Patrick vyšel z pracovny, byl pořád v obličeji bílý jak křída. Musel se opřít o studenou kamenou zeď a vydýchat to.

Jeho vnitřní hlas se ozýval stále častěji. ( co jsi to probohu udělal, proč jsi mu neřekl pravdu o Gabrielle, tak sakra..proč.)
Při vzpomínce na Gabbie se Patrckovi sevřelo srdce, už jen pouhé dva týdny a pak Gabriellu ztrátí navždy. Musí s ní mluvit, musí jí všechno vysvětlit, už není žádná cesta zpatky. Nepřiznal se otci představenému k jejich lásce a teď za to draze zaplatí.
Patrick došel do svého pokoje jako ve snu. Sedl si na postel, tvář skryl do dlaní a poprvé za ty čtyři dlouhé roky, co je tady v klášteře se rozbřečel, jak malý kluk. Byly to slzy smutku, bolesti a beznaděje. Před pár minutami měl možná poslední šanci žít normální život s Gabriellou a místo toho, aby pověděl pravdu, zachoval se jako zbabělec a jejich lásku nadobro zadusil.

Gabriella neměla ani tušení, co se dělo, když se vrátil Patrick zpátky do kláštera. Seděla doma u počítače pracovala. Neustále myslela na Patricka a doufala, že se brzy uvídí. Nevěděla však, že Patrick ze zbabělosti za jejich lásku nebojoval.

Uběhl celý týden než měl Patrick příležitost vidět se s Gabriellou. Byl zrovna pátek, Patrick byl ve svém pokoji, když za ním přišel jeden z mladších bratrů, jestli by nebyl ohotný zajít s dopisy na poštu. Okamžitě souhlasil. Když mladší bratr odešel, Patrick rychle ve svém nočním stole našel lísteček, který mu dala Gabriella, strčil ho do kapsy a utíkal k hlavní bráně. Bratr Paulus mu podal dopisy k odeslání a otevřel hlavní bránu. Patrick směle vykročil do posledního hřejivého květnového týdne. Věděl, že nemá moc času, cesta na poštu a zpět trvá tak třicet minut, něco málo se zdrží na poště, protože je pátek a pak může zavolat Gabrielle. Odhadoval, že se venku může zdržet nanejvýš dvě hodiny, to nebude nikomu podezřelé. Když všechno na poště vyřídil, zjistil, že má víc času než si myslel. Příjemně ho to překvapilo. Nemohl se dočkat chvíle, kterou stráví s Gabbie. Když narazil na první budku, sáhl do kapsy, vytáhl lísteček a trochu nejistě začal vyťukávat telefonní číslo. Telefon začal okamžitě zvonit ale Patrick měl pocit,že zvoní moc dlouho.

"Haló, prosím, kdo volá?" ozvalo se na druhém konci sluchátka
" Ahoj, Gabbie, tady Patrick. Musím Tě vidět, už to bez Tebe nevydržím"
" Patricku, myslela jsem si, že už nezavoláš. Máš adresu, kde bylím?"
" Ano, mám. Proč něco se děje?"
"Ne, ne, všechno je v pořádku. Můžeš přijít ke mě, jestli chceš?"
" Dobře, vím, kde to je...za patnáct minut jsem u Tebe, zatím ahoj"

Jakmile Patrick položil sluchátko, okamžitě se rozběhl směrem k parku. Nechtěl ztratit ani minutu. Proběhl parkem, pak přes jednu velkou světelnou křižovatku, a po pěti minutách už stál před bytem Gabbie. Zazvonil na zvonek a čekal, až se mu otevřou dvěře. Vyběhl rychle schody do třetího patra, nemusel ani klepat, Gabbie už na něho čekala. Když ho uviděla, usmála se a zavedla ho do obývacího pokoje. Byl velký, prostorný, velmi jednoduše zařízený a slunný.

" Zlatíčko, nemůžu se moc dlouho zdržet, ale musel jsem Tě vidět." Uvědomil si, že už je to strašně dávno, co někoho takhle oslovil.
Gabriella se jen usmála, objala ho a políbila.Patrick mě držel ve svém náručí, líbal a když zjistil, že se nebráním naše polibky začaly nabírat jiný směr. Byly vášnivější, delší a krásné tak, že jsem začínala ztrácet půdu pod nohama. Kdyby si mě neposadil na klín, nejspíš by mě musel znova zachraňovat. Po chvíli, co jsem takhle strávily nastal čas, aby se Patrick vydal zpátky do kláštera.

" Nechoď, zůstaň ještě chvíli" ...věděla jsem, že nemůže.
" Musím už jít, nechci, aby měli v klášteře podezření. Slibuji, že se zase co nejdřív uvidíme. Nezapomeň, že Tě miluji, Gabbie"
" Já Tě taky miluji, tak už běž, protože jinak Tě nepustím a budeš můj zajatec."
" Tvůj zajatec už jsem....dostala jsi mě a já se nemohl ani bránit, ale teď už vážně musím."

Patrick Gabrielle vtiskl poslední polibek a odešel. Když Gabbie slyšela, jak za sebou zavíra dvěře, byla šťastná. Věděla, že jí Patrick nepatří a možná už nikdy patřit nebude, ale i za tyhle malé chvilky, které s ním může strávit byla vděčná.
Celou cestu zpátky Patrick do kláštera utíkal, bylo mu krásně, usmíval se a myslel jen a jen na svojí lásku. Věděl, že si musí, co nejdřív promluvit s otcem představeným. Chtěl mu říct, že závěrečný slib skládat nebude, ale chtěl si být napřed stoprocentně jistý. Nechce se v lásce znovu zklamat. Než si stačil uspořádat všechny myšlenky, už stál před klášterem a zkoušel popadnout dech.
Když se trochu vydýchal, zazvonil a čekal, až mu jeden z bratrů příjde otevřít.
Když vešel dovnitř, čekal na něho otec představený. Věděl, že Patrick byl na poště. Byl vyřizovat nějaké pochůzky ve městě a viděl Patricka, jak vychází s pošty a jde někam volat. Chvíli čekal, jestli třeba nevolal své rodině, ale když zjistil, že běží na jinou stranu města, jeho pochyby se začali naplňovat.

Článek, který Gabriella napsala se těšil velkému ohlasu. V klášteře nebyl jediný mnich, který by ho nečetl. Také Patrick musel uznat, že článek je skvěle napsaný, ale víc ho těšilo, že se konečně dozvěděl, jak se ona dívka jmenuje.
Její jméno bylo to první, co v novinách hledal. Celé ty nekonečné tři týdny myslel jen a jen na ní....na Gabriellu. Gabriella, to jméno mu v hlavě znělo pořád . Do charitativní akce zbýval pouhý jeden den a Patrick opět začal ztrácet půdu pod nohama a jeho nervozita s každou hodinou ještě víc rostla.

Když přišel velký den, všichni byli náležitě připraveni. Děti se těšily už od samého časného rána. Muzika vyhrávala, děti se bavily ve společnosti klauna, trénovali společně s bratry na odpolední zápas. Jako obvykle bylo jídla na připravených stolech víc než dost. Byly tam párky, hamburgery, hranolky, domácí zmrzlina, jablkové a borůvkové koláče a grilovaná kuřata, limonáda. Všichni se skvěle bavili a děti alespoň na chvíli zapoměli na svoje trápení. Patrick byl ten den velmi nervozní. Znova uvidí Gabriellu - svojí Gabriellu.
I Gabriella se těšila na setkání s dětmi, ale hlavně na Patricka. Myslela na něho celou dobu, byla zvědavá jestli to náhodné vzplanutí, co pocítila nebyl jen sen, ale skutečnost. Oblékla si jednoduché bílé šaty na rámínka, které podrhují její postavu, trochu mírně se nalíčila, pročesala vlasy kartáčem, vzala si džínsovou bundu, která se k šatům výborně hodila, překontrolovala jestli má všechno, co bude dneska potřebovat a vydala se na cestu. Rozhodla se, že nepojede taxíkem, ale cestu ke klášteru sv. Marka si zkrátí malou procházkou. Po dvaceti minutách pomalé chůze se před ní otevřel obrys kláštera a už z dálky byl slyšet dětský smích.
Když vešla dovnitř uvítal jí otec představený.

" Dobrý den, Gabriello....už jsem si myslel, že jste na nás zapoměla?" Musím Vám poděkovat, za ten článek, který jste napsala, byl výborný, díky němu nám lidé zase začínají hodně pomáhat a za to vděčíme Vám."
" To je v pořádku, je to moje práce a jsem moc ráda, že jsem Vám mohla pomoct."
Rada bych šla teď za dětmi a pak bych se za Vámi stavila a Vy byste mi k dnešní
akci řekl ještě pár slov, jestli Vám to nebude vadit? "
" Samozřejmě, budu moc rád...takže se hezky bavte."

Usmála jsem se a šla se podívat za dětmi. Sedla jsem si k dětem na lavičku a sledovala přestavení, které pro ně klauni přichystali. Vrátila jsem se v myšlenkách do svého dětstsví a vzpomínala na to, jak jsem klauny měla vždycky ráda.Vůbec jsem si nevšimla, že mě někdo pozoruje. Byl to Patrick, stál ve stínu opřený o velký strom a pozoroval Gabriellu, jak se nádherně usmívá.

Všiml si jí hned, jak vešla, ani si neuvědomovala, jak jí to slušelo. Bál se jít za ní, to co k ní pocítil nebylo pouhé vzplanutí, jak se domníval, ale láska. Najednou se Gabriella otočila přesně tím směrem, kde Patrick stál a usmála se na něj. Vstala a šla pomalým krokem k němu. Patrickovi začalo srdce bušit jako o závod, ale nechtěl nic dávat najevo.

" Dobrý den, Gabriello..jsem moc rád, že jste přišla, ten článek byl skvělý."
" Tak to Vám děkuji, ale odkud znáte moje jméno?" Gabriella si neuvědomila, že
se jako autorka toho článku musela na konci podepsat.
" Přečetl jsem si ho v novinách." odpověděl
" Ach ano, to mi nedošlo" ....znova se na něho usmála. Jeho oči září ještě víc, než když jsem se do nich dívala poprvé. ( říkala si pro sebe )
" Nedáte si se mnou něco k pítí, je docela horko?"
" Moc rád, asi nejsem moc dobrý hostitel, když Vám nic nenabídnu, co.." ..té poznámce se oba zasmáli a vydali se k prostřeným stolům.

Patrick nalil Gabrielle sklenici pomerančové limonády a podal jí ji. V té chvíli se jeho ruce jemně dotkly té její, ale dělal, že si toho nevšimnul.
Gabriella nechtěla přijít o Patrickovu přitomnost, tak mu navrhla, jestli by jí neprovedl po zahradě. Souhlasil.
Většinu času mlčeli nebo se na sebe usmívali, Gabriella popíjela limonádu a nevěděla co říct, o čem se bavit. Posadili se na lavičku, která byla poblíž a dívali se, jak jsou děti spokojené. Gabriella se podívala na Patricka a zeptala se ho.

" Proč jste odešel do klášteřa? Máte k tomu nějaký důvod?" Patrick byl její otázkou zaskočený, nevěděl, jestli ví kdo je nebo se ho ptá jen ze zvědavosti.
" Já věřím v Boha a tady jsem našel klid, který jsem celý život hledal." jeho vnitřní hlas křičel pravý opak.... ( nejseš ani trochu klidný, tak co to tady proboha žvaníš...co kdybys jí řekl pravdu )
" A písničky pořád ještě skládáte?" Ta otázka ho překvapila
" Vy jste mě poznala? ..díval se na ní trochu nevěřícně " Ano, skládám, jen když se najde nějaký námět na písničku, tak to jde snadno."
"A teď máte nějaký námět? O čem jsou teď Vaše písničky?"
" No, poslední dobou jsou moje písničky směřovány k Bohu, ale dřív jsem psával o přátelství a hlavně lásce." Teď nemám žádný námět na novou píseň." Můj vnitřní hlas zase křičel pravý opak ( co to zase kecáš, ty že nemáš žádný námět? A kdo seděl v noci u psacího stolu a škrábal na papír text ve stylu Gabriella, Gabriella, Gabriella....asi já co?) Svůj vnitří hlas jsem začínal nenávidět. Gabriella se jenom usmála a řekla, že je to škoda. Moje písničky měla vždycky moc ráda. Musím se přiznat, že mě to hodně zahřálo u srdíčka.
"Chcete se někdy vrátit zpátky?"
" Né, to už nejde. "
"Ale proč né, vždyť máte rodinu, přátelé...všichni si určitě přejí, aby jste se vrátil" ...se zájmem v očích se na něho podívala
"Nemám Tebe...vůbec si neuvědomil, co řekl..až když se podíval na výraz v jejích očích, došlo mu to.
" Omlouvám se, Gabriello..nechtěl jsem Tě uvést do rozpaků, ale myslím na tebe....Až příliš..od tamtoho dne."
Patrick musel vstát, aby jí dokázal říct i ten zbytek..pral se s tím už od prvního dne, ale nechtěl jí ztratit, vsadil vše na jednu kartu, teď nebo nikdy."
Gabbie, já nevím, jak to říct..ani co Ti říct..ale jedno vím.....Miluji Tě, Gabbie.
Pořád k ní stál otočený zády, neměl odvahu se jí podívat do očí.
Gabriella k němu náhle přistoupila, donutila ho, aby se k ní otočil a podíval do očí.
"Zopakuj to ještě jednou, prosím. Chci vědět, že je to pravda"
" Miluji Tě, Gabbie....strášně moc"
" Já Tebe taky, Patricku"
Aniž cokoliv řekl, přitáhl si jí blíž a políbil jí. Byl to první vzácný okamžik na který ani jeden nezapomene.
Po chvíli se od něho trohu odtáhla, usmála se a políbila znova. Tentokrát to nebyl nejistý polibek, ale polibek plný lásky, citu a touhy.

"Můžeme se někde sejít, tady v klášteře to není zrovna bezpečné".... zeptala se tiše, Gabriella
"No, já nevím..zkusím něco vymyslet a dám Ti vědět..ale musím Tě co nejdřív vidět" ..... Patrick se znova usmál
Gabriella vytáhla z kabelky tužku a do bloku napsala číslo na mobil a adresu kde bydlí.
" Až něco vymyslíš, dej mi vědět, ano!" podala Patrickovi lísteček.
" Samozřejmě, že dám..ozvu se co nejdřív" Patrick pečlivě schoval lísteček s adresou do kapsy hábitu, jako by to byl ten nejcennější poklad na světě.
" Teď už ale musím jít. Domluvila jsem se s otcem představeným, že mi k dnešnímu dni něco řekne a taky chci vyfotit děti s klaunem." Patrick se trochu zamračil, ale pustit jí musel.
"No, tak dobře..ale jen tak Tě nepustím...chci menší úplatek."
" Jo, tak úplatek..dobře." Znova jsem ho objala a políbila. Uvidíme se později.
Miluji Tě"

Odešla jsem ze zadní časti zahrady za otcem představeným.Cestou jsem vyfotila děti z klaunem. Otce představeného jsem našla, jak se výborně baví s dalšími bratry. Poprosila jsem ho, jestli by mi nemohl odpovědět na několik otázek, ihned souhlasil
Ochotně odpovídal na všechny otázky, které jsem mu položila. Když jsem skončila, poděkovala jsem mu za pozvání a chystala se k odchodu. Byl trochu překvapený, že nezůstanu na odpolední zápas, ale pochopil, že práce nepočká. Když jsem odcházela, otočila jsem se směrem k záhradě a doufala, že Patricka zahlédnu. A opravdu..stál pořád na stejném místě a sladce se usmíval. Úsměv jsem mu oplatila a vydala se zpět do práce.

Zbytek odpoledne proběhl v klášteře sv. Marka v klidu. Děti vyhráli zápas nad bratry mnichy a měli samozřejně velkou radost. Když děti odjeli zpátky do nemocnice, Patrick se šel projít do zahrady, myslel přitom na Gabbie a přemýšlel, jak to všechno řekne otci představenému.

Ani si neuvědomil, že otec představený něco tuší. Viděl totiž Patricka a Gabriellu, jak se bavili pod stromem, viděl, jak spolu odcházeli do zahrady a to, co pak viděl v Patrickových očích ho znepokojilo. Nechtěl ovšem na něho nějak naléhat, doufal, že za ním příjde sám.

Večer, když Patrick ležel v posteli, vzpomínal na Gabbie, na polibek, který v něm vyvolal plno nových, silných citů. Myslel na Gabriellu a Gabriella na něho.

U otce představeného jsem strávila asi půl hodinku příjemného povídání o nadcházející charitativní akci. Dozvěděla jsem se, že ta akce je pro děti z blízké klášterní nemocnice, kterou má klášter sv. Marka pod ochranou. Sestřičky se tam starají o děti, které trpí lehčí formou rakoviny a klášter zajišťuje veškeré lékařské vybavení. Proto jsou moc rádi, když se vybere jakákoliv finanční částka na jejich léčbu. Ta charitativní akce se má konat za 3 týdny tady v klášteře, budou tu pro děti připravené různé zábavné hry, občerstvení, muzika, klaun a v poslední řadě fotbalové utkání mezi malými paciety a mnichy. Na to se děti těší ze všeho nejvíc.

Pečlivě jsem si dělala poznámky o všem co otec Benedikt říkal, abych o tom mohla napsat podrobný článek. Když jsem si všechno zapsala, měla jsem pocit, že zápisník nebudu ani potřebovat, pamatovala jsem si úplně všechno.
Poděkovala jsem otci představenému za poskytnutý rozhovor a chystala se k odchodu, když mě překvapil nečekanou otázkou.

" Nechtěla by jste se té charitativní akce zúčastnit? Samozřejně jako novinářka.
Mohla by jste o tom napsat článek a děti by byli určitě nadšené, kdyby se jejich
fotka objevila v novinách."
Trochu mě tím zaskočil, ale souhlasila jsem.

" Samozřejmě, budu moc ráda"
" Dobře, tak Vás teda za 3 týdny budeme očekávat. Mohu Vás teď doprovodit?"
" Děkuji, ale to není potřeba, Vy máte jistě hodně práce a já cestu zpátky najdu sama. Klášter není bludiště, takže bych se taky ztratit neměla," usmála jsem se a podávala mu ruku na rozloučenou.
" Tak tedy nashledanou"

Když jsem odcházela od otce představeného dlouhou chodbou zpátky k hlavnímu
vchodu, vzpoměla jsem si na Patricka.
Při té přestavě jsem se musela usmát, byl moc milý, měl krásné modré oči a já se v jeho náručí cítila poněkud nervozně. Těšila jsem se, že ho za 3 týdnu opět uvidím.

U večeře otec představený řekl Patrickovi, že tu novinářku pozval na akci, která se pro děti chystá, málem ho objal radostí. Mrzelo ho, že už jí opět nezahlédl, ale musel se připravovat na složení závěrečného slibu. Musel si dávat dobrý pozor na to, aby otec představený nepojal podezření, že ta novinářka v něm zanechala hlubší dojem, než by čekal.

Po večerní modlitbě seděl Patrick za stolem a zkoušel napsat novou píseň, jako to dělával každý večer. Jenže dneska se mu to nedařilo, pořád myslela na tu dívku, co mu vzala klidný spánek, myšlenky, nemohl jí vyhnat z hlavy, ještě teď si pamatoval vůní jejího parfému, ať dělal cokoliv myslel jen na ní. Měl pocit, že 3 týdny bez její přítomnosti nevydrží a to spolu byli jen krátce, krátký okamžik mu snad změní život.

Gabriella ten večer seděla doma u počítače a snažila se dát dohromady článek.
Koukala na bílou obrazovku počítače a myšlenkách se vracela do kláštera.
Nečekala, že by se mohla tak rychle zamilovat, myslela si, že se zbláznila.
Rozum jí pořád dokola opakoval, ať zapomene, ale srdce velelo jinak. Nakonec počítač rezignovaně vypnula, osprchovala se a zalezla do teplých peřiň. Zavřela oči, snažila se usnout, ale před očima měla jen Patricka.

Seděla jsem v taxíku, dívala se ven z okna a soustředila jsem se na nadcházející rozhoror, který mě čekal. Byla jsem novinářka a v klášteře sv.Marka jsem měla napsat článek o chystané charitativní akci, kterou klášter každoročně pořádá.
Když jsme přijeli na adresu, kterou jsem taxikáři udala, nervozita ve mě pracovala na plné obrátky. Zaplatila jsem a nejistě vystoupila.

Byla to impozantní stavba, která mi z venku připadala nezvykle strohá. Zazvonila jsem a zabouchala těžkým mosazným klepátkem. Nekonečně dlouho jsem čekala, než mi někdo otevřel. Pak se konečně dveře pomalu otevřely - jen natolik, aby z něj vykoukl obličej.

" Ano, přejete si?"
" Dobrý den, jsem Gabriella Kautmannová a jsem novinářka."
" Mám domluvenou schůzku s otcem Benediktem."

"Chvíli vydržte."
Těžké dvěře se znova s hlasitým bouchnutím zavřely.

Po krátkém čekání se dveře znova začaly otevírat. Za malou postavou v hábitu se objevil vyšší mnich, který mě vyzval dál.
Vešla jsem nejistým krokem dovnitř, těžké dvěře se za mnou zavřely a mě se naskytl nádherný pohled na upravenou klášterní zahradu, který vypadala jako z pohádky.

Otec představený Vás za okamžik příjme."
" Jmenuji se bratr Patrick a zavedu Vás teď k němu."

" Děkuji. " odpověděla jsem.

Vedl mě dlouhou klášterní chodbou k jeho pracovně. Měla jsem pocit, jako bych tu tvář někde viděla, ale nemohla jsem si vybavit kde. Vůbec jsem si nevšimla, že se Patrick zastavil a otočil. Narazila jsem do něj, zčervenala jak rajské jablíčko a začala se omlouvat.

" Promiňte, já přemýšlela jsem a ......." nenechal mě domluvit.
" To je v pořádku, nic se nestalo. Hlavně, že jsem Vás chytil, jinak by jste skončila na zemi."

Podíval se na mě a tak zvláštně se usmál.
Chvíli jsme se jeden druhému dívala do očí než se Patrick jako první vzpamatoval.

" Můžete jít dál, otec představený Vás očekává."
Jen jsem se usmála a zaklepala na dveře. Musela jsem si přiznat, že ta nehoda na chodbě mě pěkně vyvedla z míry.

" Vstupte." ozvalo se z místnosti
Vstoupila jsem tedy dovnitř a za těžkým psacím stolem jsem uviděla starého muže v černém hábitu, jak se usmívá.

" Dobrý den, jsem Gabriella .... nestačila jsem dopovědět větu."
" Ano, já vím..... jsem moc rád, že jste si na nás udělala čas. "
" Posaďte se, prosím." Mluvil velice klidným a přívětivým hlasem.

Dosedla jsem na židli a vytáhla z kabelky zápisník.

Když jsem vstoupila do místnosti a zavřela za sebou dveře, Patrick ješte chvíli postavál na chodbě než se vydal zpátky.
Musel se uklidnit. To setkání s novinářkou ho zneklidnilo. Věděl, že dneska má příjít, byl něco jako pravá ruka otce Benedikta.
Když jí poprvé spatřil, srdce mu začalo divoce tlouct. Byla o něco málo menší než on, měla štíhlou postavu, její vlasy měli barvu čokolády a oči barvu moře. Když jí vedl k pracovně byl hodně nervozní a snažil se uklidnit. Nečekal však, že by mu mohla spadnout do náruče. Když jí sevřel v náručí cítil vůni jejího parfému, srdce mu bušilo ještě silněji.

" No tak, Patricku, vzpamatuj se" slyšel svůj vnitřní hlas
Když došel do svého pokoje, posadil se za psací stůl a podíval se oknem do zahrady. Ta novinářka mu nešla z hlavy. Chtěl znát její jméno, chtěl s ní strávit víc času, popovídat si s ní, ale nevěděl, jak to udělat. Začal přecházet nervozně po pokoji, potřeboval uklidnit svoje srdce, ale pouhá nyšlenka na ní ho přiváděla ještě k většímu šílenství.

Maite Kelly

Vím, že hodně z vás shání originál CD In Exile. Našla jsem stránky, kde by se dalo koupit a i s poštovným by to bylo za 507Kč, což je přijatelný.

Pokud máte někdo zájem, tak ho najdete ZDE

Angelovo nové CD "Lost sons" výjde 28.03.2008 a takhle bude vypadat:

Track list.

01. Smile for the picture 4:46
02. Alone 3:35
03. Out there 3:41
04. Reconsider 4:33
05. Stay like a child 3:13
06. Nothing 3:45
07. Lost sons 3:46
08. Open your eyes 3:31
09. Dance 3:49
10. Waves come and go 3:28
11. Black is the colour 3:03

Připomeňte si ty krásný starý časy :-)

1.část

2.část

3.část

4.část

Hezký vzpomínky.......

Jedno z nejlepších podání písně ONE MORE SONG ;-)

Když on jí tady zpívá tak něžně.......on je to teda playback, ale tváří se u toho jak neviňátko :-)

A ty boty, co má Joey...... :-))))))))))))))))))

A je tu první klip z Angelova alba LOST SONS, tak by mě zajímalo co na něj říkáte, jak na klip tak i na písničku? ;-)

Pro ty, kdo se rozhodl jet na Kelly Festival (už teď vám zavidím) sem dávám odkaz na stránky Gymnichu, kde si můžete objednat vstupenky a přečíst si něco o této akci.

Vše o Kelly Festivalu najdete ZDE