Článek, který Gabriella napsala se těšil velkému ohlasu. V klášteře nebyl jediný mnich, který by ho nečetl. Také Patrick musel uznat, že článek je skvěle napsaný, ale víc ho těšilo, že se konečně dozvěděl, jak se ona dívka jmenuje.
Její jméno bylo to první, co v novinách hledal. Celé ty nekonečné tři týdny myslel jen a jen na ní....na Gabriellu. Gabriella, to jméno mu v hlavě znělo pořád . Do charitativní akce zbýval pouhý jeden den a Patrick opět začal ztrácet půdu pod nohama a jeho nervozita s každou hodinou ještě víc rostla.

Když přišel velký den, všichni byli náležitě připraveni. Děti se těšily už od samého časného rána. Muzika vyhrávala, děti se bavily ve společnosti klauna, trénovali společně s bratry na odpolední zápas. Jako obvykle bylo jídla na připravených stolech víc než dost. Byly tam párky, hamburgery, hranolky, domácí zmrzlina, jablkové a borůvkové koláče a grilovaná kuřata, limonáda. Všichni se skvěle bavili a děti alespoň na chvíli zapoměli na svoje trápení. Patrick byl ten den velmi nervozní. Znova uvidí Gabriellu - svojí Gabriellu.
I Gabriella se těšila na setkání s dětmi, ale hlavně na Patricka. Myslela na něho celou dobu, byla zvědavá jestli to náhodné vzplanutí, co pocítila nebyl jen sen, ale skutečnost. Oblékla si jednoduché bílé šaty na rámínka, které podrhují její postavu, trochu mírně se nalíčila, pročesala vlasy kartáčem, vzala si džínsovou bundu, která se k šatům výborně hodila, překontrolovala jestli má všechno, co bude dneska potřebovat a vydala se na cestu. Rozhodla se, že nepojede taxíkem, ale cestu ke klášteru sv. Marka si zkrátí malou procházkou. Po dvaceti minutách pomalé chůze se před ní otevřel obrys kláštera a už z dálky byl slyšet dětský smích.
Když vešla dovnitř uvítal jí otec představený.
" Dobrý den, Gabriello....už jsem si myslel, že jste na nás zapoměla?" Musím Vám poděkovat, za ten článek, který jste napsala, byl výborný, díky němu nám lidé zase začínají hodně pomáhat a za to vděčíme Vám."
" To je v pořádku, je to moje práce a jsem moc ráda, že jsem Vám mohla pomoct."
Rada bych šla teď za dětmi a pak bych se za Vámi stavila a Vy byste mi k dnešní
akci řekl ještě pár slov, jestli Vám to nebude vadit? "
" Samozřejmě, budu moc rád...takže se hezky bavte."
Usmála jsem se a šla se podívat za dětmi. Sedla jsem si k dětem na lavičku a sledovala přestavení, které pro ně klauni přichystali. Vrátila jsem se v myšlenkách do svého dětstsví a vzpomínala na to, jak jsem klauny měla vždycky ráda.Vůbec jsem si nevšimla, že mě někdo pozoruje. Byl to Patrick, stál ve stínu opřený o velký strom a pozoroval Gabriellu, jak se nádherně usmívá.

Všiml si jí hned, jak vešla, ani si neuvědomovala, jak jí to slušelo. Bál se jít za ní, to co k ní pocítil nebylo pouhé vzplanutí, jak se domníval, ale láska. Najednou se Gabriella otočila přesně tím směrem, kde Patrick stál a usmála se na něj. Vstala a šla pomalým krokem k němu. Patrickovi začalo srdce bušit jako o závod, ale nechtěl nic dávat najevo.
" Dobrý den, Gabriello..jsem moc rád, že jste přišla, ten článek byl skvělý."
" Tak to Vám děkuji, ale odkud znáte moje jméno?" Gabriella si neuvědomila, že
se jako autorka toho článku musela na konci podepsat.
" Přečetl jsem si ho v novinách." odpověděl
" Ach ano, to mi nedošlo" ....znova se na něho usmála. Jeho oči září ještě víc, než když jsem se do nich dívala poprvé. ( říkala si pro sebe )
" Nedáte si se mnou něco k pítí, je docela horko?"
" Moc rád, asi nejsem moc dobrý hostitel, když Vám nic nenabídnu, co.." ..té poznámce se oba zasmáli a vydali se k prostřeným stolům.
Patrick nalil Gabrielle sklenici pomerančové limonády a podal jí ji. V té chvíli se jeho ruce jemně dotkly té její, ale dělal, že si toho nevšimnul.
Gabriella nechtěla přijít o Patrickovu přitomnost, tak mu navrhla, jestli by jí neprovedl po zahradě. Souhlasil.
Většinu času mlčeli nebo se na sebe usmívali, Gabriella popíjela limonádu a nevěděla co říct, o čem se bavit. Posadili se na lavičku, která byla poblíž a dívali se, jak jsou děti spokojené. Gabriella se podívala na Patricka a zeptala se ho.
" Proč jste odešel do klášteřa? Máte k tomu nějaký důvod?" Patrick byl její otázkou zaskočený, nevěděl, jestli ví kdo je nebo se ho ptá jen ze zvědavosti.
" Já věřím v Boha a tady jsem našel klid, který jsem celý život hledal." jeho vnitřní hlas křičel pravý opak.... ( nejseš ani trochu klidný, tak co to tady proboha žvaníš...co kdybys jí řekl pravdu )
" A písničky pořád ještě skládáte?" Ta otázka ho překvapila
" Vy jste mě poznala? ..díval se na ní trochu nevěřícně " Ano, skládám, jen když se najde nějaký námět na písničku, tak to jde snadno."
"A teď máte nějaký námět? O čem jsou teď Vaše písničky?"
" No, poslední dobou jsou moje písničky směřovány k Bohu, ale dřív jsem psával o přátelství a hlavně lásce." Teď nemám žádný námět na novou píseň." Můj vnitřní hlas zase křičel pravý opak ( co to zase kecáš, ty že nemáš žádný námět? A kdo seděl v noci u psacího stolu a škrábal na papír text ve stylu Gabriella, Gabriella, Gabriella....asi já co?) Svůj vnitří hlas jsem začínal nenávidět. Gabriella se jenom usmála a řekla, že je to škoda. Moje písničky měla vždycky moc ráda. Musím se přiznat, že mě to hodně zahřálo u srdíčka.
"Chcete se někdy vrátit zpátky?"
" Né, to už nejde. "
"Ale proč né, vždyť máte rodinu, přátelé...všichni si určitě přejí, aby jste se vrátil" ...se zájmem v očích se na něho podívala
"Nemám Tebe...vůbec si neuvědomil, co řekl..až když se podíval na výraz v jejích očích, došlo mu to.
" Omlouvám se, Gabriello..nechtěl jsem Tě uvést do rozpaků, ale myslím na tebe....Až příliš..od tamtoho dne."
Patrick musel vstát, aby jí dokázal říct i ten zbytek..pral se s tím už od prvního dne, ale nechtěl jí ztratit, vsadil vše na jednu kartu, teď nebo nikdy."
Gabbie, já nevím, jak to říct..ani co Ti říct..ale jedno vím.....Miluji Tě, Gabbie.
Pořád k ní stál otočený zády, neměl odvahu se jí podívat do očí.
Gabriella k němu náhle přistoupila, donutila ho, aby se k ní otočil a podíval do očí.
"Zopakuj to ještě jednou, prosím. Chci vědět, že je to pravda"
" Miluji Tě, Gabbie....strášně moc"
" Já Tebe taky, Patricku"
Aniž cokoliv řekl, přitáhl si jí blíž a políbil jí. Byl to první vzácný okamžik na který ani jeden nezapomene.
Po chvíli se od něho trohu odtáhla, usmála se a políbila znova. Tentokrát to nebyl nejistý polibek, ale polibek plný lásky, citu a touhy.

"Můžeme se někde sejít, tady v klášteře to není zrovna bezpečné".... zeptala se tiše, Gabriella
"No, já nevím..zkusím něco vymyslet a dám Ti vědět..ale musím Tě co nejdřív vidět" ..... Patrick se znova usmál
Gabriella vytáhla z kabelky tužku a do bloku napsala číslo na mobil a adresu kde bydlí.
" Až něco vymyslíš, dej mi vědět, ano!" podala Patrickovi lísteček.
" Samozřejmě, že dám..ozvu se co nejdřív" Patrick pečlivě schoval lísteček s adresou do kapsy hábitu, jako by to byl ten nejcennější poklad na světě.
" Teď už ale musím jít. Domluvila jsem se s otcem představeným, že mi k dnešnímu dni něco řekne a taky chci vyfotit děti s klaunem." Patrick se trochu zamračil, ale pustit jí musel.
"No, tak dobře..ale jen tak Tě nepustím...chci menší úplatek."
" Jo, tak úplatek..dobře." Znova jsem ho objala a políbila. Uvidíme se později.
Miluji Tě"
Odešla jsem ze zadní časti zahrady za otcem představeným.Cestou jsem vyfotila děti z klaunem. Otce představeného jsem našla, jak se výborně baví s dalšími bratry. Poprosila jsem ho, jestli by mi nemohl odpovědět na několik otázek, ihned souhlasil
Ochotně odpovídal na všechny otázky, které jsem mu položila. Když jsem skončila, poděkovala jsem mu za pozvání a chystala se k odchodu. Byl trochu překvapený, že nezůstanu na odpolední zápas, ale pochopil, že práce nepočká. Když jsem odcházela, otočila jsem se směrem k záhradě a doufala, že Patricka zahlédnu. A opravdu..stál pořád na stejném místě a sladce se usmíval. Úsměv jsem mu oplatila a vydala se zpět do práce.

Zbytek odpoledne proběhl v klášteře sv. Marka v klidu. Děti vyhráli zápas nad bratry mnichy a měli samozřejně velkou radost. Když děti odjeli zpátky do nemocnice, Patrick se šel projít do zahrady, myslel přitom na Gabbie a přemýšlel, jak to všechno řekne otci představenému.
Ani si neuvědomil, že otec představený něco tuší. Viděl totiž Patricka a Gabriellu, jak se bavili pod stromem, viděl, jak spolu odcházeli do zahrady a to, co pak viděl v Patrickových očích ho znepokojilo. Nechtěl ovšem na něho nějak naléhat, doufal, že za ním příjde sám.
Večer, když Patrick ležel v posteli, vzpomínal na Gabbie, na polibek, který v něm vyvolal plno nových, silných citů. Myslel na Gabriellu a Gabriella na něho.